Kultovní komisař, kultovní hudba a kultovní scény. Začneme pěkně zostra. Šup! A jsme v roce 1988 v epizodě Zlomené květy. Schimi přijíždí ze služby domů. Odpočinek volá. Ale co to. V garáži čeká Manuela Prinzová, manželka zavražděného Alberta Prinze.

Způsob práce s prostorem a snímání postav podtrhuje výjimečnost celé sekvence a její výsadní postavení v rámci filmu. Horsta a Prinzovou vidíme postupně v rozestaveních, která připomínají pohyb postav na divadelní scéně. Ve výtahu a následně i v tanečním sále střídají pozice – jeden v popředí, druhý v pozadí, tváří v tvář… Pohyb postav je pomalý a kamera se výrazně soustředí na jejich nonverbální gestaci, mimiku a pohledy.

Postavy jsou opakovaně (za)rámovány. Siluety na pozadí dveří, průchodů i oken tanečního sálu podprahově evokují fyzické i emocionální bariéry. Kam až můžeme ve svém jednání zajít? Které hranice lze překročit? Všechny tyto vizuální prvky zdůrazňují dynamičnost a dramatičnost vztahu ústřední dvojice a opět odkazují k divadelně pojaté scéně.

Celý díl si také pohrává s výsostně estetizovaným konceptem femme fatale. Tajemná a živočišná anima – pro muže tak svůdná a zároveň zničující – je převedena do pop-kultury 80. let. Erotická uhrančivost ženy-upíra, který vysává mužovu sílu, je tu navíc propojena s motivem tance (Prinzová vlastní taneční studio).

S nahotou síla ženy roste, zatímco ta mužova uniká a on se ocitá v podřízeném postavení. Psychicky i prostorově. Cestou výtahem do svého bytu se Horst cítí ještě pevný. Má navrch. V taneční škole stojí Schimi a Princová naproti sobě již jako rovnocenní partneři, nebo spíš soupeři. Střih. A Horst je doslovně i symbolicky na lopatkách a kamera ho snímá z nadhledu. Neví, co se s ním dělo. Má totální okno. Vládu nad sebou nabývá, až když si obleče bundu (záruku integrity svého „já“) a jakž takž se postaví na nohy.

Nostalgickou atmosféru celého dílu i této scény dotváří podmanivá hudba Dietra Bohlena, využívající dobově typického zvuku kláves. Song Broken Heroes s optimistickým refrénem „broken heroes and fallen angels / broken dreams and hearts of stone“ se ozývá v průběhu těch nejdůležitějších pasáží. Vytváří významové směřování celého příběhu, s nímž ostatně ladí i šedivé industriální prostředí Duisburgu. A vlastně i počasí. Není náhoda, že když se tento hudební motiv objeví poprvé, jsou na scéně obě hlavní postavy – Horst a Prinzová – a je krátce po vraždě. Dešťové kapky dopadají na Princovu mrtvolu a smývají make-up jeho ženy, která přihlíží celému tomu hemžení v bílých tanečních šatech.

Každý motiv tu prostředkuje nějaký význam a pomáhá budovat atmosféru celého dílu. Třeba takové světelné odlesky vrhané rotující diskokoulí představují nejen tradiční osmdesátkovou rekvizitu, ale zároveň jako by upomínaly na těkavost prožitků. A vůbec unikavost a nejednoznačnost našich životů.

Závěr celého dílu pak tvoří jakýsi pandán k probírané sekvenci. Hlavní aktéři na stejném místě, táž diskokoule, táž muzika. Horst zase bez bundy a trumfy opět drží žena. Když se Prinzová svěřuje se svými životními osudy a Horst na její zpověď odvětí

„Stala se z tebe vynikající herečka.“

máme interpretační klíč k celému dílu i k teatrálnosti mnohých scén. Život je zkrátka divadlo a vše kolem nás je scéna pro naše vystoupení.
Scéna pro zlomené hrdiny.
A padlé anděly; chtělo by se říct.